Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ruka

20. 9. 2009

 Oficiální používání rukou

 

Základní pravidla uvedená ve směrnicích FN o používání rukou jezdce lze shrnout takto:

  • Držení rukou: Pěsti jsou zavřené, přiměřeně ohnuté palce tlačí otěže lehce na ukazovák.
  • Pozice: Ruce jsou neseny tak vysoko, aby přdloktí-otěže-huba koně tvořily přímku.
  • Dávání pomůcek: Jezdec může otěžemi povolovat, vydržovat, zadržovat, varovat a působyt do strany. Pomůcky otěží se smějí dávat poze ve spojení s pomůckami sedem a holeněmi.

 Nejdříve je třeba upozornit na to, že obrázky v drezurních příručkách ukazují vždy koně s korektní stavbou těla, kteří už jsou na otěži, linie nosu je na kolmici. Nikde nenajdeme obrázky koní s méně dobře nebo dokonce vyloženě špatně stavěné krky. To může znamenat dvojí :buď špatně stavění koně nejsou hodni toho, aby byli řádně ježděni - čemuž se nechce věřit, nebo se toto téma obchází, protože oficiální systém nezná žádné skutečné řešení. Přitom právě v takových problematických situacích by mohl nejlépe dokázat účinnost své metody.

   Základní  a stěžejní otázkou, jak naučit koně na pomůcky otěží, se proto nezabívá od toho nejjednodužšího bodu - předpokládá se, že tento problém je už předem zvládnutý. V jakémkoli jiném případě by každý učitel poznamenal : "Opomenuté téma."

 

Držení otěží a pozice ruky

  Pokud jezdec drží otěže zavřenými pěstmi a přitom má nízko ruce, způsobý to, že se syrový kůň, který se pohybuje v přirozeném držení těla, bude ihned bránit, protože taková ruka bude pro jeho hubu představovat fixní bod a bude ho nutit do velmi tvrdého přilnutí. Výsledek : kůň se zoufale pokouší dostat nad otěž. Od začátku tak vzniká mězi koněm a jezdcem zavřený kruh konfrontací.

   jak si můžeme vytvořit cit "ve špičkách prstů", když máme zavřenou pěst? Vůbec nijak. S boxerskými rukavicemi lze možná zahrát na buben nebo klakson - ale kytaru nebo klavír?? Nemožné.

 

Vydržující pomůcky otěží

"Vydržující pomůcku otěží používá jezdec tehdy, když jde kůň proti nebo nad otěží."
"Provádí ji tak, že ruka pevně zavřená v pěst zůstane na místě a vydrží tlak koně na udidlo tak dlouho, dokud se kůň neodrazí od otěže a nestane se lehčím v ruce."
"Současné napnutí "kříže" a pobízející holeň jsou předpokladem pro vydržující pomůcku otěží."
(učebnice jezdectví a vozatajství,1.díl)

 Ztěchto citátů je zřejmé, proč autoritativní použití  rukou vždy musí být podpořeno pobízejícími pomůckami. Jde o to, že dozadu působýcí ruce je třeba kompenzovat, aby kůň šel vůbec dopředu. Kromě toho, že je takové působení rozporuplné, způsobuje otupení citlivosti koně na holeň. Šlo by to snad snadněji? "přestaňte ne svém kole mačkat brzdu a nebudete potřebovat tak silně-a k tomu nesmyslně-šlapat do pedálů!" Protože kolo, o které nám jde, je navíc živé a citlivé a naše úloha spočívá v první  řadě v tom, abychom mu vše vysvětlili, lze o pedagogické hodnotě takových protikladů pochybovat.

   Obecně se kůň brání tím více, čím silněji jezdec pobízí přes vydržující ruce. Tak začíná začarovaný kruh, který často vede k vyhazování, stavění se  nebo celkovému odmítání práce. Ale FN má pro koně, kteří se tímto způsobem vrhají proti otěžím, připravené řešení:

"Linie čelo-nos koně se nachází výrazně před kolmicí. Kůň nepovolí v šíji, svaly spodní části krku tlačí (...) proti ruce."
"(...) může to napravit lonžování s vyvazovacími otěžemi, které budeme postupně prodlužovat."
(učebnice jezdectví a vozatajství,1.díl)

Pokud odhlédneme od fatku, že kůň se dostane nad otěž tím, že stáhne (zkrátí) horní svaly krku a ne dolní, má to tento postup logiku primitivního nátlaku :"Nechceš snížit nos? Tak ti přivážu hubu pevně k podbřišníku, a to pěkně nakrátko!"

   V horším případě kůň v této bolestivé situaci zpanikaří a prudce se brání-někdy s nevyléčitelným poraněním následkem přepadnutí přo vzpínání. Pokud jde vše "dobře", tak kůň, aby se vyhnul bolestivému tlaku vyvazovacích otěží na jazyk, zaleze za otěž. KOni bylo toto držení těla hrubím způsobem vnucené, ale jezdec je spokojený. V budoucnu bude moci jezdit koně nízkýma, ke kohoutku přikovanýma rukama, a kůň se bude stále více povolovat v týlu - až se zaroluje!

Obrazek

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zadržující pomůcky otěží

 Pro zadržující pomůcku otěží doporučují směrnice FN nejdříve více zavřít pěst. Protože otěže už v základním držením mají být "zavřené" v pěsti, je otázkou, jak to vlastně udělat. Ve skutečnosti, pokud jezdec drží ruce nízko a má zavřené pěsti, může jimi výrazněji působyt pouze tak, že je stáhne dozadu. jasně a stručně: že se za otěž zatáhne.

   To je ta nepříjemná skutečnost, která se skrývá za nevinný výraz "zadržující pomůcka otěží" - pokrytecký způsob, jak se vyhnout slovu "táhnout", přestože podle návodu směrnic FN není jiný způsobyt působení možný.

    Ať už se jedná o kontrolu rychlosti a rovnováhy pomocí "polovičních zádrží" nebo o ohýbání koně pomocí "varující" vnější otěže, vždy se opakuje jedno téma: "Také při této pomůcce by měla být ruka vedena hluboko".(učeb.jezdec.a vozataj.,1.díl) To vede k tomu, že jezdec koně neustále otěžemi protahuje zprava-zleva, aby ho donutil povolit, a silou táhne za obě otěže, aby snížil tempo, koně zastavil nebo přiměl k couvání - samozřejmě stále ve spojení s pobízejícími pomůckami. O jezdcích, kteří tahnou trošku šikovněji než jiní, se říká, že mají "dobrou ruku." jejich opatrnost však ospravedlňuje tuto metodu jen málo, protože kůň ji z podstaty nedokáže porozumět.

   Jak reaguje kůň? Zvykne si vyklenout týl, aby se vyhnul bolesti, kterou mu ruce jezdce přivodí vždy, když zvedne nos nahoru. Až si toto chování vštípí, bude reagovat ne jednostranný tah otěže tak, že místo aby ohnul krk do strany, ještě výrazněji uzamkne týl (především samozřejmě na konvexní straně). Kůň se tedy zaroluje - jako logický následek dozadu působících rukou a poslušnosti pojaté jako donucení. Dogmatický systém, který nařizuje nízkou ruku a zakazuje ohýbání krku do strany, toto zarolování ochotně snáší.

 

Problémy s hubou

 

   Ať už ruka pouze "vydržuje" nebo "zadržuje", čím je níž, tím více působí na jazyk. Jazyk je však silně prokrvený orgán protkaný četnými nervy, který je pokrytý sliznicí, a proto je nanejvýš citlivý. Kůň si ho podle situace vytáhne nahoru, stranou vystrčí z huby nebo položí přes udidlo, jen aby ho chránil před působením ruky jezdce.
   Jezdec chce těmto chybám postavení jazyka zabránit a obvykle sáhne po jednoduchém nebo kombinovaném nánosníku, který je speciálně konstruovaný tak, že ho lze utáhnout na doraz. Takové nánosníky nemají žádný jiný účel než potlačit projevy protestu koně a zakrýt perverzní působení ruky, která hubu koně neustále znásilňuje. Používání těchto prostředků rovněž svědčí o logice nátlaku. Jaký je to dialog, v němž jeden hrubým způsobem něco požaduje, zatímco druhý je umlčen roubíkem!
   Donucovací prostředky jsou dnes tak běžné  a rozšířené, protože aktuální drezurní nauka nenabízí žádné jiné řešení negativních důsledků svých vlastních principů. Naopak, je tak benevolentní vůči vlastním nedostatkům.

   Samozřejmě jezdec radši uvěří tomu, že jeho kůň má "špatnou hubu", než by pochyboval o svých jezdeckých zásadách, Ono je jednodušší vyměnit udidlo, nánosník nebo pomocné otěže, než změnit působení  vlastních rukou......  Koni nezbývá, než se zarolovat, aby se vyhnul bolesti, a skřípal zuby, aby dal svůj protest nějak najevo.

 

   Závěr

 

Celkově lze tento způsob působení rukou redukovat na pár bodů : jde o nízké držení rukou - a o vyklenutí týlu - jedno jak.
   Už na začátku výcviku na lonži si vynucuje jezdec povolení v týlu různými pomocnými otěžemi (vyvazovacími, průvlečkami a podobně), nehledí na hubu koně, kterou umlčí speciální nánosníky. Potom se dostane do sedla a aby redukoval a pokračoval v působení těchto nouzových prostředků, drží své ruce nízko - v případě potřeby si pomůže i pomocnými otěžemi. Protože ruka za otěže táhne, musí se pomůcky otěžemi neustále vyrovnávat pobízejícími pomůckami. A koně to nutí se zarolovat.
  To je katastrofální bilance drezury, která je posedlá nízkou rukou jezdce. Využívá nepřirozené působení rukou a společně se systematickým používáním nátlakových prostředků pracuje na principu donucování. Z takových principů pak nevyhnutelně zvnikají autorirativní metody a hrubé postupy.

Příklad : Rodiče velmi živého dítěte jdou pro radu k dětskému psychologovi. Pokud jim však tento specialista podarí, aby dítěti strčili do pusi roubík a přivázali ho k židli, aniž by s nimi probral základní výchovné zásady - jaký budou mít názor na jeho kompetenci??  

   Za těchto okolností je jasné, proč se směrnice FN zabívají pouze koňmi s dobrým exteriérem, kteří jsou už na otěži; ve skutečnosti se jedná spíš o "drezurní využití" nadaných koní, kteří se už něco naučili, než o skutečnou drezuru. V drezurní učebnici (příručce) by vlastně mělo být vysvětleno, jak se - bez jakýchkoli triků - syrový nebo zkažený kůň dostane na otěž, ať už má exteriér dobrý nebo špatný. Právě takové schopnosti ukazují na opravdovou kompetenci jezdce, důvěryhodnosti trenéra a jejich respekt u koně.

   A přesto se vyvazovací otěž, průvlečky či těsně utažené nánosníky podobné náhubku běžně používají. Nízká ruka se zavřenou pěstí představuje skutečné dogma, pro které dostane jezdecký žák jen těžko nějaké uspokojivé vysvětlení - z jednoduchého důvodu, protože něco takového není ospravedlnitelné. Na těchto nejasných základech byla vystavěná celá nauka. která je obsahově chudá a autoritativní ve svém projevu. Škoda - protže cílem výcviku jezdce i koně má být to, že se žák naučí něco, čemu porozumí a co bude schopen dál samostatně používat.

a spousta dalšího......

 


  

 Alternativa

  Shrně mi nejdříve uvedené zásady :

  • Natažené držení krku je prvním dílčím cílem rozumné gymnastické přípravy koně.
  • Nejpřirozeněji ho lze dosáhnout výrazným ohýbáním krku do stran. To protahuje konvexní polovinu koně a vyvolává vyklenutí týlu.
  • Pro toto stranové ohýbání musí být kůň prostupný na pomůcky působící na jeho hubu, musí být tedy uvolněný.
  • Uvolnění dosáhneme povolením dolní čelisti, přičemž kůň mobilizuje i jazyk. Kůň ochutnává své udidlo, sliní a přirozeně polyká.
  • Aby bylo možné působyt na hubu koně účinně a s respektem, nesmí ruka působyt na jazyk.

  Z těchto objektivních rámcových podmínek je již zřejmé řešení : jedinou alternativou k nízké ruce je ruce zvednout. Úlohou jezdce je vysvětlit koni význam pomůcek otěží, přičemž nejdříve působí na koutky huby - tedy pomůcku, která u stihlového udidla působí zdola nahoru.

   Pohyb udidla nahoru ve směru k hrdlu yvolá otevření čelistního kloubu a násleně, když ruce opět klesnou, produkci slin a peristaltické pohyby jícnu, které provázejí mobilizaci jazyka.

  pro povolení dolní čelisti je nejvhodnější vysoká pozice hlavy, protože se přitom odlehčí přední nohy a kůň si nemůže lehat do udidla; kromě toho bude sval dlouhý natahovač jazylky v téměř svislé poloze, natáhne se  a tím se uvolní, čož usnadní mobilizaci jazyka.

 

  Postup u bezproblémového koně

 

  Než bychom nutili koně do pozice autoritativními pomocnými otěžemi, které znásilňují jeho hubu, je mnohem přátelštější, účinější a moudřejší mu nejprve vysvětlit působení ruky ze země.

   Známkou didaktické inteligence a pedagogického pochopení je následující postup: procvičování odžvýknutí a ohýbání ze země a potom ze sedla, v zastavení a později posrupně ve všech chodech. Za tuto metodiku děkujeme bezpochyby François Baucherovi. Jeho žáci a on vymysleli mnoho ohýbacích cvičení ne stihle i páce - téma, kterému bychom mohli věnovat celou knihu. Představme si alespoň výběr těch nejjednodužších a nejúčinnějších cviků.

 

Příprava ze země

 

Povolení dolní čelisti

 

  • Kůň stojí rovně na stopě, jezdec se nachází na úrovni jeho hlavy.
  • Uchopí vnější otěž. Vede ji přes zátylek, ruka jezdce se nachází na úrovni lícnice koně.
  • Ukazovákem zachytí vnitřní otěž spolu s kroužkem udidla.
  • Postupně přibližujeme obě ruce ksobě (tímto způsobem působí stihlové udidlo poze do koutků huby), až kůň výrazně otevře hubu. Povolit. Udržovat velmi lehký kontakt, dokud je huba pohyblivá. Působyt znovu, jakmile kůň "zmlkne". Za každou správnou reakci koně pochválíme.
  • Nechat ujít několik kroků, znovu vyžádat povolení dolní čelisti, znovu nechat vykročit a tak dále, až bude kůň schopen povolit i v kroku.

   Častým opakováním se jezdci podaří nacvičit u koně přirozený polykací reflex. Kůň bude reakce stále více předvídat: uvolní hubu na stále diskrétnější působení rukou a povolení si udrží stále déle. Vznikne skutečný dialog meti rukou jezdce a hubou koně.

po tomto následuje ohýbání krku koně........

dále psát nebudu

Zdroj: kniha;Omyly moderní drezury,Philippe Karl

Obrazek

 vytažení udidla do koutků huby..

 

 

 

 

 

 

 

Obrazek 

 

 

 

 

 

 

 

Obrazeka následné povolení a snížení ruky....

 

 

 

 

 

 

ObrazekPhilippe Karl

 

 

 

 

 

 

 

 

Obrazek

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

for Tedeeth

(HankaK., 22. 9. 2009 16:48)

Tak doufám, že po tomto článku ti docvakne, proč na tej fotce, a na ostatních ,mám ruku výš...pa