Výcvik remonty
Psychofyziologické základy pokroku ve výuce
REMONTA = MLADÝ KŮŇ VE VÝCVIKU
Remonta zraje psychicky, získává nadhled nad mými požadavky, orientuje se zpětně. Zároveň v důsledku minulých nároků zraje i její svalstvo.
Vlastnosti živích organismů zařizovat se dopředu, předvídat, je hypertelechie. Většina koní má snahu se pod kopcem rozbíhat, aby bylo pro ně snažší překonat stoupání. Popisované zrání je stejného druhu. Organismus ze zkušenosti předvídá a připravuje se na zátěž.
Žádný z výukových (i jiných) problémů nebude dobré zmáhat čelním útokem. Podstatně přijatelnější bude najít zprostředkované řešení, abychom nemobilizovali koně k přímému odporu vůči svým požadavkům.
Nedostatek zkušeností brání jezdci uvěřit tvrzení, že po zvládnutí nejblíže nižších cviků mu cvik vyšší sám spadne do klína, a cítí proto potřebu jeho usilovného nacvičování. Ale ve svěrací kazajce požadavků se špatně tančí. Umění čekat je bezpochyby věcí lidské zralosti jezdce. Trvá léta, než se člověk naučí dívat, jak roste strom (a zraje jezdecký kůň). Důležité je naučit se vidět i ty nejmenší zlepšení a ocenit ho pauzou. Jen vlastní zkušenost dovolí jezdci poznat a zaznamenat příznaky, které signalizují, že věc je na dobré cestě. Jen vlastní zkušenost dovolí jezdci například vycítit " první molekuly příští piafy, jak se vynořují nad hladinu denní práce". Poznat znamená obstarat si schopnost koně obtížemi vést a provést. Kdo neví, je v tom pádu už jenom kůň sám. Schopnost poznat přináší velkou sebedůvěru jezdci a následně samozřejmě i úspěšnému koni.
Že nepoznáte miliární náznaky pokroku, vás jako jezdce odsuzuje k bloudění a koně mate. Když poznám, že první kadencované zhoupnutí je na spadnutí, obklopí koně z mého očekávání jakási aura, jakýsi slavnostní duch, který koni zprostředkuje účast na tom, že se děje cosi mimořádného. Vtahuji tím koně do děje, odměňuji jeho dlouhodobou pozornost. Oceňuji, že se vyjádřil velkým pohybovým gestem. Chci, aby postřehl, co se naučil a jak byl nedávno ještě nemotorný.
Zároveň říkám, že na pole nových cviků se odvažuje ještě než zcela zvládne cviky starší. Zpětně je tak zdokonalujeme.
Popis jak se co dělá v taktních a kinestetickém kódu mezi jezdcem a koněm, musí zákonitě kulhat, jako kulhají všechny překlady z cizích jazyků. Neboť skutečně jde o cizí jazyk, jehož vyjadřovací prostředky se nekryjí se slovy lidské řeči.
Pro úspěch v komunikaci s koněm vidím jako důležité osvojit si schopnost ve správnou chvíli udělat to správné. K ní dojdu tím, že :
- Budu se rychle rozhodovat
- Neprodleně odhalím a napravím svá mylná rozhodnutí
- Nikdy nepřekročím hranice slušnosti
DILEMA TRESTU
Naučil jsem se za svůj život koně netrestat. Proto se mi příčí o trestu vůbec psát. Zakalkulovat tresty do výukové strategie znamená přiznat si mravní úroveň otrokáře.
Trest, respektivě situaci, která by jeho možnou potřebu navodila, lze strategicky přecházet. Pokud to nedokážeme, měli bychom zrcadlo viny nastavit sami sobě. Protože člověk je nádoba křehká, musím vždy počítat se selháním vlastní, které přivodí neposlušnost koně. Neposlušnost koně trest potom asi ospravedlňuje. Mám jediné : trest musí v sobě nést nepřehlédnutelnou informaci, že ač teď trestám, nepřestávám ani na okamžik mít svého koně rád, a ochranu před trestem nalezne paradoxně u mne a jen u mne! Trest mě nesmí mému koni vzdálit, ba naopak, sblížit mě s ním (trochu smutným způsobem). Dokážete to??
Podobně ale ani chvála nesmý být "libová". Jsem ten, kdo chválí, a potvrzuje tím svou dominantní roli ve dvojci. Tak chválím, nikoli jako romantický slaboch, který se vzápětí dočká neposlušnosti koně, neboť ho pochválil ze zřetelně submisivní pozice. Do role přirozeného vůdce se člověk asi musí narodit. Přinejmenším je jisté, že zvířatav tom smyslu nikdo neošálí. Předstírat sílu siláctvím je marné. Podbízející se slaboši jsou suroví poté, co neuspěli lichotkami. Je nutné být spravedlivý malý bůh pro svého koně.
Jezdit jednoho koně může být zdrojem vnitřní radosti, zábavou. Jezdit více koní je nepochybně prací s jejími omezeními a závazky. Úsloví "jeden muž, jede kůň,jeden pes" má něco do sebe. Umožňuje nebývale silné vazby. Ale profesionál se rychleji učí, má-li možnost srovnání. Koně různě reagují, to bývá nad jiné poučné.
"Nevím kolik koní se komu dnes podaří přijezdit do školní rovnováhy". Ještě před 2.sv. válkou jich Oskar Maria Stensbeck přijezdil 35. Když budete mít koně ve vysoké rovnováze, se kterým se dokážete vlídně domluvit na ohybových kreacích, nebudete až tak toužit si sednout na koně křivé, tuhé a neoslovitelné. Bude vám jich líto, že nepotkali správného člověka. Na druhou stranu ale se zkušeností klesá počet slepých uliček v přípravě druhého a dalších koní. Příprava proto postupuje přímočařeji. Nám připadá, že rychleji. Je se na co těšit.
Ještě jedno bych chtěl říci ke komunikačním signálům. Pro základ taktilního nebo kinestetického signálu, který právě ještě nese mimetické sdělení, zvolil neodarwinista Richard Dawkins pojmenování mem. Charakter memu musí být nejen sdělující, ale přímo manipulující. V memu je sdělení jako pokyn.
Jsou koně, kteří volí pasivní rezisteci jako formu odporu vůči jezdci. Tzv. nejdou dopředu. Pro ně musí být v memu příkaz. A práce velmi čilá, velmi pestrá. Snaha, takové koně v práci honit, nevede k chodivým koní,. ale k únavě. Bavit je to musí!
Couvání je shromažďující cvik, kterým si ověřujeme prostupnost koně. Naznačíme vykročení a zvednutou končetinu vezmeme o něco více zpět, než byla její výchozí poloha. Couváme pomalu, lehce a uvoněně, aby koně nebolela hlezna. Chceme kulatého koně s vyklenutým hřbetem, ochotného ihned vykročit vpřed. Couvání jako trest není šťastná alternativa.....
Norbert Záliš
Pokrok v přípravě není záležitostí konkrétní výukové lekce zdaleka tolik, jako je záležitostí zrání koně v pauzách. Méně práce bývá někdy více. Dvě krátké lekce za den jsou více, nežli jedna dlouhá. Ale čas od času je dobře dát koni týdenní či čtrnáctidenní úlevu, během níž dozraje to, co se předtím naučil.